Amulety naší identity

Chtěla bych vám něco říct. A myslím, že to sami dávno znáte.

Za svůj život jsem nesčetněkrát někomu pochválila prsten, náušnice, přívěsek nebo hodinky a všimla si jedné zvláštní věci. Nikdo mi nikdy nezačal vyprávět, že prsten je ze zlata, náušnice z platiny nebo že diamant má půl karátu. Pokud měl šperk pro svého majitele skutečný význam, odpověď zněla téměř vždy jinak: „Ten mám po babičce.“

Nebo po mamince. Po dědečkovi. Od manžela.

Řekneme to většinou sami, bez další otázky. Jako by nestačilo přijmout pochvalu. Potřebujeme říct,
čí ten šperk byl a že my tu jsme díky němu. A čím déle se šperky zabývám, tím víc mě fascinuje, jak univerzální tahle potřeba je.

Nedávno jsem jela tramvají a naproti mně seděla starší dáma s nádherným velkým vltavínem na krku. Nemohla jsem z něj spustit oči, a tak jsem ji oslovila a přívěsek jí pochválila.

„Ten našel můj muž,“ odpověděla okamžitě.

Její dnes již zesnulý manžel našel vltavín asi před padesáti lety na jejich společné procházce. Nechal ho zasadit a daroval jí ho.

A během několika vteřin se přede mnou ten šperk proměnil. Přestala jsem vidět velikost kamene, jeho barvu nebo hodnotu. Viděla jsem dva mladé lidi na procházce před půl stoletím. Muže, který se sehnul k zemi, našel kámen a rozhodl se z něj nechat udělat něco pro svou ženu. A tu stejnou ženu o padesát let později, stále s jeho dárkem na krku.

„Ten našel můj muž.“

Čtyři slova, která měla větší cenu než celý gemologický popis toho kamene.

To mám po babičce

Na tomto fenoménu je něco mimořádného. Není český, evropský ani ženský. Mění se země, kultury, náboženství, rodinné tradice i samotné šperky, ale vztah člověka k předmětům, které mu zůstaly po jeho blízkých, najdeme po celém světě.

Zeptejte se na prsten v Praze, v Japonsku nebo v Brazílii. Odpovědi budou mít jiná slova a jiné příběhy, ale pod nimi bude stejná lidská potřeba: Tohle patřilo někomu, kdo patřil ke mně.

A možná právě tady leží skutečná podstata šperku po babičce.

Není to jen památka. Je to emocionální dědictví nevyčíslitelné ceny a malý hmatatelný důkaz našich vlastních kořenů. Připomíná nám, že jsme nezačali sami sebou. Před námi tu byli lidé, jejich lásky, chyby, radosti, ztráty a rozhodnutí — a z jejich životů nakonec vyrostl i ten náš.

Z hluboko zapuštěných kořenů vyrůstá naše identita a vědomí vlastního místa na světě. Proto je šperk po babičce mnohem víc než něco, co po ní zůstalo.

Je součástí naší identity. Jsme to my.

Naše kořeny

Rodinná fotografie, dopis nebo starý porcelán mohou mít obrovskou emocionální hodnotu. Šperk má ale jednu zvláštní vlastnost: nosíme ho na vlastním těle.

Prsten, který si dnes navlékneme, možná desítky let nosila ruka naší babičky. Hodinky po dědečkovi odměřovaly jeho čas dávno předtím, než začaly odměřovat ten náš. Náušnice po mamince se znovu s každým krokem rozpohybují, tentokrát s námi.

Možná proto dokáže tak malý předmět zastoupit celého člověka. Dostává téměř jeho tvar a duši. Člověk, kterého jsme milovali, už s námi třeba není, ale vezmeme jeho prsten do ruky, dotkneme se ho, navlékneme si ho, promlouváme k němu a najednou jsme na chvíli o něco blíž. 

A proto by ztráta takového šperku bolela úplně jinak než ztráta drahé věci. Neztratili bychom několik gramů zlata a kámen. Měli bychom pocit, že jsme znovu ztratili kus člověka, kterého jsme milovali.

Na to žádný ceník nestačí.

Ve světě šperků přitom oceňujeme téměř všechno: ryzost, hmotnost, karáty, čistotu, barvu, původ, stáří, signaturu i kvalitu práce. Sama se na šperky tímto způsobem dívám každý den. Pak ale přijde tenký, trochu poškrábaný prstýnek po babičce s malým kamenem a všechny tabulky přestanou fungovat.

Může mít cenu deset tisíc korun. Nabídněte jeho majitelce nádherný prsten za sto tisíc a pravděpodobně neuspějete.

Protože vy nabízíte šperk. Ona drží šperk symbolizující její babičku.

A možná právě proto nám u těchto šperků nevadí ani některé stopy času. Nechceme jiný, novější a dokonalejší kus. Chceme právě ten, který známe z její ruky. Chceme ten její.

Každý šperk po babičce byl jednou nový

A právě tady se celý příběh obrací.

Každý šperk po babičce byl totiž jednou úplně nový. Bez historie, bez patiny, bez jediné rodinné vzpomínky. Jednou existoval obyčejný den, kdy si ho poprvé navlékla.

Možná ho dostala od člověka, kterého milovala. Možná na něj dlouho šetřila. A možná kolem něj několikrát prošla ve výloze, až si jednoho dne řekla, že ho prostě chce.

Tehdy nikdo netušil, že jednou bude mít pro někoho větší cenu než zlato a kameny, ze kterých byl vyroben. Nebyl „po babičce“. Byl její.

Pak s ní začal žít. Byl u obyčejných dnů i těch, na které se v rodině vzpomíná ještě po desetiletích. Až čas z něj nakonec udělal něco, co se nedá koupit.

Rodinné dědictví totiž nevzniká až ve chvíli, kdy ho zdědíme. Někdo ho musí začít.

Možná máte svůj šperk po babičce, mamince, milované tetě nebo dědečkovi. A možná žádný nemáte. To ale neznamená, že rodinný šperk nevlastníte.

Možná ho právě nosíte.

Nevíme, kdo jednou otevře naši šperkovnici ani po kterém kousku sáhne. Dost možná to nebude ten nejdražší. Možná si vybere prsten, který jsme nosili skoro každý den, protože právě s ním si bude pamatovat naše ruce.

A za mnoho let mu ho někdo pochválí.

Nebude mluvit o ryzosti. Nebude počítat karáty. Možná už ani nebude vědět, kolik kdysi stál.

Jen se na něj podívá a řekne:

„Ten mám po babičce.“

A na chvíli budete zase spolu.